Pokoj Kristův!

Téměř dva roky nedostali jsme dopisu z české provincie, ale není to nic zvláštního, neboť již celý rok nespatřili jsme v této zemi ani lodě, ani zprávy ze Španěl. Poněvadž však odjezd lodi, která odjíždí za jakýmisi záležitostmi do Španěl, skýtá mi vhodnou příležitost, píši těchto pár řádek. Důvod proč píši je, že chci vyhověti vašemu přání a připojuji vylíčení naší cesty. Zanechavše v Kartageně 15 misionářů, určených pro Chille, vydali jsme se 15.prosince na cestu. Převezli jsme se na kanoi přes mořský záliv, abychom dosáhli ve 2 dnech ramene řeky Magdalena, a, dosáhnuvše ho 21.prosince, musili jsme stále plouti proti jeho proudu. Rozvodnila se řeka ta nad míru, takže jsme po několik dní neviděli břehů, a také kanoi, na kterou se nadto vrhala nespočetná hejna velkých komárů, poskytovala v úžinách pramálo klidu. 28.prosince jsme přistáli v Momposu u našeho domku, kde žijí - celkem pohodlně - čtyři osoby, a, poněvadž byl právě čas k rozjímání a k obnovení našich slibů, obojí jsme tu vykonali a okolo 4. ledna tohoto roku vydali jsme se zase na další cestu. Veselé divadlo poskytovali nám začasté obrovští krokodilové, kteří s otevřenou tlamou jako dravci se roztahovali tu a tam po ostrovech a po březích, vyhřívajíce se na slunci, a, sotvaže jsme se přiblížili, utíkali do vody. Opět a opět, zejména v hodinách nočních, naháněli nám strachu tygři svým řevem; lvi američtí jsou totiž značně menší a takřka krotcí, naproti tomu tygři předivocí, a přece nejednou býci, ba i krávy je přemohou, dovedou-li jak náleží, chytře uhnouti jejich útoku a přitom vraziti rohem jim v bok. Tygři začasté v hladu se vrhají ke dnu této hluboké řeky a - což se zdá neuvěřitelné - vytáhnou odsud na břeh velkého krokodila a roztrhají jej a sežerou. Žár sluneční, který je v těchto končinách prudší, tak zapálil v některých z nás krev, že nám připadalo, jako bychom si sedli do mraveniště. Našli jsme úlevu v hodinách před svítáním, v kteréžto době vody poněkud vychladají. Větší bolest nám působili dotud pohanští Karibové, které jsme měli na očích na protějším břehu a k nimž jsme se neodvážili zahnouti ze strachu před jejich šípy; jsouť ke své škodě nad jiné nedůvěřiví a jednotlivce, kteří se k nim chtějí přiblížit, považují za své nepřátele. Naproti tomu na druhé straně svého okrsku, kde sousedí s Brazílií, žijí ve velkém přátelství s anglo-holandskými kacíři, dávají jim svoje dcery za ženy a kupují od nich zbraně. Ponoukáni jimi, sestoupili v měsíci říjnu minulého roku směrem k Orinoku a, zmocnivše se tu tří misionářů, totiž Aragonce P. Ignatia Fiola, Bavora Kašpara Becka a Belgičana, z Flander pocházejícího P. Ignáce Tobasta, ukrutně je utratili. (P.Vergara unikl a 100 dní se schovával v pustinách, živ o bylinkách a koříncích.) Ani dne ještě neznáme, kdy, podle úmluvy ozbrojeni pistolemi a mečíky, udeřili na jednotlivé, na vzdálených od sebe místech působící misionáře. Nejdříve jim vhodili smyčku na krk a poté, usekavše jim ruce a nohy s divokou krutostí se vrhli na ostatní tělo. Konečně, sebravše liturgická roucha a obleknuvše se do nich, zakončili tragedii slavnostní střelbou z pistolí. Obyvatele nechali celkem bez úrazu, prohlašujíce jim, že přišli jen, aby zabili Otce. Když jsme 31.ledna dostihli Hondy, P.viceprovinciál vyžádal si tři kněze pro tolikéž stanic; proto jsme se tu celé dva měsíce pozdrželi, zabráni horlivě v nadešedším postě zpověďmi. Zatím odpověděl důst. P.provinciál, že nás nemá býti použito jinde než v Maraňonu. Vyrazili jsme 31.března na mezcích, z počátku v údolí Neiva za převelikého žáru slunečního a provázeni obvyklým nepohodlím dešťů, povodní, blyskavic atd., uvnitř však plni sladkého jásotu a neuvěřitelného duchovního veselí. To vzrostlo ve mně ještě více, když na Květnou neděli jsem uslyšel v Natagaymě Indiány zpívati latinsky pašije a uzřel, jak důvtipně jsou tu děti vyučovány v modlitbách a tajemstvích víry, třebaže nesnesou mezi sebou žádného jiného bělocha krom faráře, a že ti lidé přísně trestají každého, kdo bez příčiny se nezúčastní bohoslužeb. 9.května zastavili se v La Plata. Je to zbytek jakéhosi městečka, kde mezci, než vstoupí do hrozných hor, nejméně 10 dní si musí odpočinout. Co jsme tu meškali, ráčila velebnost boží navštíviti našeho P.superiora nebezpečnými horečkami, takže jsme se mu musili postarati o poslední pomazání. Na cestu jsme nastoupili 19.června a měli jsme v ní hojnou příležitost, abychom si dobyli zásluh. Mám za to, že v celém světě není horších cest. Nadto, poněvadž v blízkosti jsou zasněžené hory, zakusili jsme tolik mrazu, že taktak že nám nezmrzli naši průvodci, kteří jsou pramálo zvyklí mrazům. Je to konečně pochopitelno: přicházíť se tu ze zemí nad jiné horkých do velmi silného chladu, kde přistupuje ještě velmi ostrý vítr, který proniká až do kostí a i na sám dobytek působí tak, že kolikrát až 150 mezků najednou tu zahynulo (my jsme tu ztratili toliko dva). Konečně asi 6. června dostihli jsme Popayanu a po 200 mílích zase jedné koleje s 6 lidmi, s nimiž žijeme nyní v největší lásce, očekávajíce příchodu našich druhů. Do Quita, kde nás očekává důst. P.provinciál, zbývá ještě 100 mil. Co bude následovat se ukáže. Tolik je jisto, že mají být vysláni prokurátoři do Říma a zpět a že mají býti vybráni druzi pro misie. Neboť je zde velmi zapotřebí pracovníků a já bych z duše přál těm, kteří po tom touží, aby mohli užíti onoho štěstí, kterého nyní přeblaženě užívám. Nikdo tak dobře neví, co to jest, kdo to nezakusí.

Jsem nejponíženější sluha v Kristu a syn

Jindřich Richter S.J.