Sladký život humanitárního pracovníka (Kosovo je jedna velká Týnská)

Honza Plešinger

Když jsem letos přijížděl skoro po roce znovu do Kosova jako pracovník Společnosti Člověk v tísni, věděl jsem už přibližně, co mě čeká. Ne jako loni těsně po válce v ruském UAZu spásovým oparem a lehkým chvěním zminových polí okolo cesty ze Skopje do Prishtiny, ale letadlem při vědomí, že v Prishtině i Peji, hlavních stanech Člověka v tísni, na mě čeká relativně bezpečné zázemí, kamarádi a známí, Budvar, Prazdroj a dost práce, ovšem daleko jistější a konkrétněji zadané než loni. První měsíc (srpen 2000) jsem trávil většinou v Peji (srbsky Peči), městě, kde jsem pracoval loni, a které bylo zvelkých měst válkou postiženo nejvíc. Peja, nepříliš krásné město se srbským klášterem a úchvatným panoramatem nejvyšších kosovských hor, se zválečného běsnění dostala docela rychle, většina domů je opravena (poškozeno bylo až 80 procent). Na rozdíl od Peji kosovská metropole Prishtina nebyla válkou příliš zasažena, takže zůstala stejně ošklivá, jako byla předtím. Většina projektů nadace je teď realizována právě z Prishtiny, tudíž je mi dáno užít si jí až do morku kostí.

Kavárnu v Týnské mi v Prishtině nahrazují hlavně Zanzibar a Megaherz. Zanzibar je klub, kde se občas konají i živá vystoupení kosovských rockových kapel. Za barem čepují Plzeň, sice za pět marek, ale nekupte to, když se na vás od vedlejších stolků usmívají orosené sklenice sbílou čepičkou. V Megaherzu, plném kouře, prima part mladých lidí a červeného přítmí na vás z akvária zabudovaného ve stěně jukají skaláry, sumečci a jiná havěť. Probojujete se ke stolku, dáte si Budvárek, který tu mají skoro vkaždé hospodě (Kosovo je jedna velká Týnská), zasednete na pohovku, natáhnete si nohy na stůl a pět šest hodin koukáte do akvária. Připadáte si jako v časech komunistické televize, akorát místo hrajících si koťátek koukáte na rybičky. Sklidem vduši ve dvě hodiny ráno mírně přiopiti vstanete, vstoupíte do promrzlé špinavé ztichlé Prishtiny a šněrujete si to domů, spadnete do postele nevěda, jaká dobrodružství vás čekají druhý den. Ale při množství věcí, které tu Nadace (která už dávno není nadace, ale stále se jí tak říká) provádí, je nějaké to dobrodružstvíčko zaručeno. Když se nenaskytne ani žádné dobrodružství, ani žádná nepředvídatelná komplikace, čeká vás alespoň dobrodružství na silnicích. Do nadační klasiky už vstoupila slovní spojení jako “Udělej mu to zleva !” (legální způsob předjíždění), “Udělej mu to zprava !” (ilegální – přes benzínovou pumpu), “Udělej mu to zezadu !” (před vámi jede velmi velmi velmi pomalá Zastava....), “Udělej mu to zepředu !” (za vámi jede velmi velmi velmi rychlý Mercedes s rozsvícenými dálkovými světly...). Ale nejlepší hospoda je stejně u nás v ulici, kam mají ženy kromě Češek vstup zakázán. Na televizi jde naladit pornokanál a z nápojového lístku se skýtá nepřeberný výběr z kombinace pivo, rakije, čaj. Pokud to trochu přeženete, žádný problém, z hospody vás lze do postele rovnou odnést, je to asi třicet metrů.

Ježdění si tu mimochodem opravdu užijeme. Ačkoliv většina z věcí, které tu nadace dělá, se realizuje mimo Prishtinu (hlavně ve středozápadním a severovýchodním Kosovu), a do některých míst se jezdí i přes dvě hodiny, náš hlavní stan máme rozbitý tady v hlavním městě Statečného nového kosovského světa ve druhém patře baráčku, kde okupujeme dva pokoje a obývák, který slouží i jako kancelář a kuchyň, a kde nás je tenhle víkend devět. V normálním stavu tu bydlíme čtyři - stavaři Petr Baše a Jindra Hanzlíček, nadační ozdoba Marie Wichterlová a já. Ale vzhledem k tomu, že návštěvy jsou časté, si občas připadáme jako squateři, naštěstí bez perspektivy policejního pruzení (i když co není, může být, Jindra, Petr a já už máme záznam v rejstříku kosovské policie kvůli příhodě, k jejímuž jádru lze říci jen no comment...). Neměnili bychom ovšem ani za nic, bydlet v pelíšcích, ve kterých žijí lidé pracující pro OSN nebo Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, by nám rok a půl po válce přišlo poněkud úchylné.

Ráno se vyjíždí do terénu. Já mám trochu nevděčný úkol, jak se říká mezi námi Slovany, “zajebávat” se v Prishtině, protože se starám o papírování a finance, ale naštěstí se mi dost často daří taky vyjíždět ven. Na rozdíl od ostatních toho nemám plné zuby, ale občas se jim nedivím. Když vám ve vesnici, jedné z nejhůře zasažených v Kosovu, kam přijíždíte s čistými úmysly pomáhat, začne někdo vyhrožovat likvidací v případě, že nepostavíte dům jeho příbuzné, na náladě vám to nepřidá. Na druhé straně, když se rozjedete do severovýchodního cípu Kosova k srbské hranici do kopců, kde operuje česká jednotka KFOR (Kosovo forces), a vidíte takovou tu rustikálně rurální idylu spestrou paletou podzimních barev, hned máte slunce v duši. Ale ani Prishtina není špatná. Když tak pospícháte centrem města a vidíte kvanta krásných kosovských děvčat, nutně vás přepadají atavistické pudy uzmout samičku. Jenže to je trochu delikátní záležitost. Každá jedna má žárlivé bratry, bratrance, bratrance zdruhého kolena, bratrance ztřetího kolena atd., a každý druhý ztěch bratrů a bratranců má doma ve skříni nebo pod postelí kalašnikov připravený k případnému použití. Atavistické pudy Albánců musí ale být velmi silné, když je to národ s nejvyšší porodností v Evropě.

Domluva s Albánci, respektive Kosovary, jak si říkají, je obtížná. Nikdo z nás albánsky neumí, a vzhledem k dočasnosti naší mise se o to ani příliš nesnaží. Naštěstí je tu dorozumívací prostředek, který ovládá většina Kosovarů - jazyk jejich společného nepřítele, nám paradoxně srozumitelný daleko snáze než albánština, izolovaný jazykový ostrov v Evropě. Srbština se stále při dorozumívání užívá spíš pokoutně, ale už v tom většina lidí nespatřuje takový problém jako loni. Srbština nikoho znás není ani zdaleka dokonalá, ale na dorozumění stačí. Vytváříme si tu takový vlastní srbsko-albánsko-český slang, větná spojení “Možu da ovi pare ubacim za tebe ?” “Po, sigurisht !” nebo “Hajde shpia !” “Joooo, hoču da pijem, još një birra !” asi nikomu moc neřeknou, ale my už to ani česky říct neumíme.

Je trochu paradoxní, že pokud přijedete do nějaké srbské enklávy v Kosovu, pookřejete. Pokud si přestanete uvědomovat, co všechno tady Srbové napáchali, a budete se snažně přesvědčovat, že všichni zločinci už jsou stejně za kopečkama, budete se cítit blíž domovu. Prasata na dvorku a husy na louce vás zavedou do české vesnice před pár desítkami let, a večer při pivu, rakiji a vepřové flákotě (které se nám tu jinak zoufale nedostává) roztajete definitivně. Druhý den ráno si budete v kocovině matně vzpomínat, že tu jste hlavně proto, abyste pomáhali lidem postiženým válkou, tudíž zejména Albáncům (v zájmu objektivity a politické korektnosti je třeba říct, že pomoc Nadace se dotýkala a dotýká i všech minorit, čili Srbů, Bosňáků, Goranů, Romů a Turků, snad svýjimkou Chorvatů, kteří nežijí v oblasti působnosti Nadace). Je určitě dobré si stále připomínat, že i podle nezávislých výzkumů je mezi kosovskými Srby pořád nejpopulárnějším politikem Miloševič, Slobo, syn národa. Je dobré si připomínat spálené domy, minová pole a masové hroby podél cest. Ale na druhou stranu je možná ještě důležitější si připomínat, že idea kolektivní viny je blbost (bohužel ještě silně zakotvená mezi Kosovary), a že kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Je užitečné si připomínat, jak je česká současnost ochuzená o Němce a Židy, jak je česká společnost netolerantní k Romům, ač (nebo právě proto, že) je sama pomáhala glajchšaltovat. A je užitečné o tom spravit i Kosovary stále se vyžívající v nacionalistických xenofobních písních a vlajkoslávách, zrovna tak jako Srby pohybující se ve virtuálním světě mýtů a legend o odvěké srbské chrabrosti, spravedlivosti a odvaze.

Všední realita se ale patosu odříká, naše všední realita je realita boje s větrnými mlýny, ať už při stavbách škol a domů, při poskytování přístřeší lidem s vypálenými domy, při organizaci operací dětí s vrozenými srdečními vadami, při organizaci festivalu dokumentárních filmů s tematikou lidských práv Jeden svět, při jednání o psychosociálním programu, při dovozu vybavení do nemocnic, při podpoře romských organizací atd. Všechny tyto věci vypadají na papíře hezky, ale hlavní náplní činnosti je stejně nakonec dohadování se, přepočítávání peněz, papírování atd. Momentů, kdy cítíte jisté naplnění a uspokojení z práce, není tolik, kolik byste si přáli, ale o to více je pak vychutnáváte. Když vidíte stojící domy a připomenete si situaci loni, je vám lépe na duši. Připomenete si loňské příhody, jako třeba tu, která se stala našemu kolegovi, který vyrazil s jedním Kosovarem, jemuž byly vypáleny dva domy, do jeho vesnice bez tlumočníka. Bohužel kolega neuměl albánsky a Kosovar neuměl jinak než albánsky. Jediné slovo, na kterém se shodli, bylo “shpia”, což v kosovském dialektu albánštiny znamená dům. Posmutnělý Kosovar zavedl kolegu ke svým domům, znichž jeden byl vypálený do základů a druhému zbyly obvodové zdi. Nejdříve ukázal na první dům a řekl: “Shpia kaput.” Poté se obrátil na druhý dům a pronesl: “Shpia kabriolet.” Ne že by se vám takové tragikomické příhody dnes stát nemohly, například situace v oblasti, kde pracujeme, je stále na pováženou, ale celkově se situace výrazně změnila klepšímu.

Kosovo se podle přání mezinárodní dočasné správy UNMIK má změnit v multikulturní společnost se stejnými právy pro majoritu i všechny minority, jenže v realitě se to zatím příliš nedaří. Komunity žijí víceméně odděleně, mezietnické sňatky jsou výjimečné a komunikace zanedbatelná. Široce zastoupená pestrá mezinárodní komunita humanitárních pracovníků, úředníků, vojáků a zaměstnanců různých firem se to snaží napravit vlastním příkladem. Když si to například takhle namíříte z Mitrovice do Prishtiny japonským autem po Italy opravené silnici, zpomalíte u checkpointu vojáků ze Spojených arabských emirátů, pak šlápnete na plyn a zastaví vás zambijský policajt, jenž vám dá pokutu, kterou zaplatíte na obecním úřadě thajské úřednici a zabavený řidičák si vyzvednete u jordánského službu konajícího policajta, připadáte si jako v Jiříkově vidění. Jdete to zapít do Kukri baru, ale bohužel tam se slejzají všichni prištinští internacinálové. Po pár pivech už přestáváte rozlišovat národnosti, soustředíte se jen na rasy. Z bílého kouře na vás tu zablýsknou bílé zuby zafrické tváře, tu se na vás zaštěrbí asijská očička, tu vás omete vlásky severská blondýna. Na policejní stanici vPodujevu už jsem měl dokonce tu čest střetnout se s nefalšovaným Indiánem v uniformě amerického policisty. Jenže tahle pestrost má i svojí stinnou stránku. Většina z internacionálů neumí albánsky (bohužel ani my nejsme výjimkou), takže tu všichni žijeme ve skleníkovém světě. To je neúmyslný efekt žití v cizině. Část internacionálů si tu ale vybudovala systém ne nepodobný apartheidu. Členové mezinárodních organizací chodí nakupovat do píexů, obdoby našich tuzexů, kam mají přístup jen vyvolení; Kosovaři, kteří nevlastní některou z ceněných ID kart, se k nákupnímu šílenství nedostanou. Ještě cennější je KFOR karta, se kterou se dostanete všude. Jenže není KFOR karta jako KFOR karta. Jednou jsem se chtěl dostat se svými španělskými kamarádkami, z nichž jedna pracující pro Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě KFOR kartu vlastnila, na obrovskou americkou základnu Bondsteel pod záminkou, že bychom si rádi nacpali břicha pravými americkými hamburgery z Burger Kingu, který si Američané na základnu umístili. S autem nás tam nepustili, ale pěšky to vypadalo nadějně. Prohledali nás, zapsali si naše údaje, a my jsme se vydali směrem k Burger Kingu. Jenže vtu chvíli rozřízl vzduch hlas drsného amerického vojáka původem z Filipín, že pěšky tedy rozhodně nesmíme. Takže jsem se ocitli v absurdní situaci, kterou mohl vyřešit jen autostop (což nebyl absurdní nápad, protože základna je doopravdy obrovská). Jenže ani tahle idea se vojákům nezamlouvala, takže se žhavily telefony a vysílačky, až se nakonec zjistilo, že Španělka Lola má jen červenou KFOR kartu, a aby s sebou mohla vzít kamarády, musela by mít žlutou. Tak jsme to obrátili, a místo drahých amerických hamburgerů jsme si nakoupili levná pirátská cédéčka v prodejnách před základnou.

Naštěstí pro internacionály jsou Kosovaři proti takovémuto jednání obrněni, protože apartheid v srbském vydání byl přece jen daleko horší. Vztah kinternacionálům, a kamerickým vojákům zvlášť ilustruje příhoda z jihokosovského městečka Viti. Jeden americký voják tu za bílého dne v době konání trhu, kdy jsou ulice plné lidí, zatáhl jedenáctiletou albánskou holčičku do průchodu, kde ji znásilnil a pak ubil. Druhý den přišel její otec za americkými vojáky s omluvou za její vyzývavé chování a snažil se je přesvědčit, že dcera jistě k jednání amerického vojáka sama zavdala příčinu, a že on sám dohlídne na to, aby se příště albánská děvčata chovala k americkým vojákům slušně. Od té doby je tenhle zločin ve Viti tabu, nemluví se o něm, a servilita vůči KFOR je ještě větší, než byla dřív. Problémem je, že srbské zločiny byly ještě zrůdnější, což vyvolává jistou otupělost Kosovarů k takovému jednání. Vy všichni, kdo jste četli knihu Jaromíra Štětiny Století zázraků, si jistě vzpomínáte na povídku zchorvatské Krajiny, vníž srbští paramilitáři vyvolali u těhotné ženy potrat a pak jí nechali odborně zašít do dělohy mrtvou kočku. Žena ještě předtím, než zemřela na otravu krve, zešílela. Tuhle příhodu už jsem tady v Kosovu slyšel loni několikrát v nezávislých svědectvích. Pro program etnických čistek byl tak děsivý zločin geniální taktikou, protože spolehlivě vypudil z vesnic všechny ty, kteří předtím ještě nestačili dostat strach.

Člověk v tísni bude v Kosovu asi příští rok končit většinu svých aktivit. Kosovo už není země, která by nutně potřebovala humanitární pomoc. Měřítkem životního úspěchu Kosovara je dům, auto, žena, děti. V mnoha zemích Afriky, Latinské Ameriky a Asie platí pro životní úspěch jen poslední dvě kritéria. Kosovo je bohatší než mnoho zemí východní Evropy. Důvody, proč tu ještě stále působíme, jsou v zásadě dva. Prvním je obrovský nepoměr mezi těmi Kosovary, které válka nezasáhla, a kteří si vydělali v západních zemích, a mezi těmi, kteří na válku doplatili téměř vším, co měli. Na ty se soustřeďují naše aktivity. Druhým je přítomnost zkušenosti války a její důsledky. Mnozí Kosovaři, kteří přišli skoro o všechno, jsou stále poměrně bohatší než mnozí Afričané, kteří nikdy válku nezažili. Jenže tito lidé často pracovali celý život na to, o co pak během několika okamžiků přišli. Žena se sedmi dětmi, jíž zabili muže, vypálili dům, ukradli domácí zvířectvo a zaminovali pole, si prostě sama nepomůže. V Kosovu sice velmi dobře funguje záchranná síť rozvětveného příbuzenstva, ale když i to je válkou postiženo, navzájem si pomůže jen málo. Zde je stále bohužel velmi široký prostor působnosti, kde může Nadace pomáhat. Nezanedbatelným důvodem, proč Nadace utlumuje svoji činnost tady, je důvod finanční. V Česku se už dnes jen těžko shání peníze pro Kosovo, naše aktivita zde je závislá na vládních výběrových řízeních a mezinárodních grantech. Kosovo se rok po válce stalo nezajímavou zónou, v českých médiích se zdaleka největší prostor dostává informacím o kosovské mafii, ostatní informace se omezují na líčení etnických vražd, sporadických nepokojů a nanejvýš nedávných kosovských voleb. Pro nás, co tu pracujeme, má Kosovo ale stále kouzlo dobrodružství, poznávání a především smysluplné práce. Všechny ty Čechy, kteří tu pracovali, začalo Kosovo po nějaké době iritovat, ale pak mnozí znich přijeli strávit své prázdniny a dovolené právě sem. Do Kosova není problém dostat se po zemi ani vzduchem, takže, kavárenští povaleči: Hajde do Kosova !

25.11.2000, Prishtinë