Na programu odpoledne bylo přivítání pana Bushe, který k nám do města přijel až z Texasu, ze svého rodinného ranče a v doprovodu pár desítek tisíc nadšených "občanů" v černých limuzínách a soukromých tryskáčích, kterých bylo tolik, že je nebylo kde parkovat a kde s nima přistávat.

Jak jste si možná stačili všimnout, neměl to loni tenhle pan Bush úplně snadný. Musel přesvědčit spousty lidí o tom, že vcelku není potřeba sečíst všechny volební hlasy, protože se to příčí ústavním principům (to dá rozum, přece). No nakonec se mu to podařilo a splnil si tak svůj životní sen. Současně naplnil i noční můry mnoha lidí, který se tohle odpoledne, o kterým píšu, rozhodli přijít ten sen Bushovi pokazit. No a právě tam, u tý kašny, si těch pár desítek tisíc nespokojenejch dalo taky sraz. Výsledkem, jak již tušíte, bylo, že jsem se s Jorgem zcela omylem a bezděčně zúčastnil takové menší rebelie, takového vřelého přivítání.

Zařadili jsem se do průvodu nezávisláků, anarchistů, študáků, komunistů, antiglobalistů, feministek a já nevím, jak ještě dál ocejchovanejch lidí, který ve skutečnosti všichni vypadali, jako náhodná sešlost vcelku slušnejch lidí, který spojuje nenávist k Bushovi a jeho partě. Pochod byl zábavnej a ne nepodobnej náladě na našem sametovým Václaváku. Jeden podstatnej rozdíl spočíval však v tom, jak krásně americký policajti uměj takovej dav řídit. Je to všechno tak pěkně naplánovaný a připravený, že prostě ťapete přesně tam, kde vás poldové chtějí mít nahňácaný a pak už dál ťapat nemůžete, protože jste v podstatě obklíčený. No a přesně takhle jsme taky doťapali až na Freedom Plaza, přes který se po Pennsylvania Avenue přesunuje nový prezident od Capitolu, kde se přísahá na Bibli Svatou, až do Bílýho domu, kde se potom bydlí. Na náměstí byly vybudovaný tribuny pro oficiální návštěvníky se vstupenkama, ale protože demonstranti tuhle léčku vtipně vycejtili a půl roku dopředu se o to místo soudili, museli je tam policajti pustit. Jelikož se zde nachází také místní radnice, civěli radní přes pancéřovaný sklo přímo na tenhle dav rozzlobených lidí a zároveň popíjeli v teplíčku kafe a fotografovali se navzájem, přičemž občas byl některý z nich davem rozpoznán a doslova vyštván.

Při vstupu na náměstí policajti prohlídli všechno, co měl kdo u sebe a některý věci, jako například černou rakev v životní velikosti s nápisem "Democracy", tak ty tam vůbec nepustili. Nad hlavu se nám pověsil vrtulník a na všechny okolní budovy ostřelovači, za náma se uzavřel jeden kordon a před náma postupně houstly řady policajtů a mariňáků, až jich tam bylo tolik, že by neproklouzl ani úplně malej anarchista a přímo do tváří se všem napálily kamery všech možnejch bezpečnostních služeb. V celku se nic zvláštního nedělo, až na to, že začalo slušně lejt, mrznout a sněžit. Někde uprostřed toho davu se střídali různý řečníci, který se střídavou úspěšností navrhovaly různý hesla, jako třeba: "Rasict", "Sexist", "Anti-Gay", "Bush and Cheney", "Go-Away", "Bush - Racist", "Murderer", "Send Bush Back - We Won't Go Back", "Bush Ain't My Chief - Hail to the Thief", "My bush is better than your Bush", atd., vyzývali ke svržení kapitalizmu, osvobození politickejch vězňů, zrušení trestu smrti a boji proti korporacím. (Je pozoruhodný, o co lépe se skanduje v angličtině, než v našem rodným jazyce a hlavně, jak příjemně to člověka může zahřát.) Po tom, co policie neuposlechla několika výzev k tomu, aby složila zbraně a přešla na stranu protestujících, jsme se konečně dočkali prvních vojáků, který nesly různý prapory a byli pozdraveni mohutným bučením a sprškou nadávek. V tomhle zamrzlým podivným odpoledni se nakonec přiblížily pancéřovaný limuzíny, který museli před Freedom Plaza zastavit, odpíchnout to tak na 30 mil v hodině a prohnat se přes náměstí takovou rychlostí, že ochranka, kterou tvořilo tak padesát agentů, nestačila utíkat, radní nestačili mávat ani fotografovat a jedinej, kdo něco stačil udělat, byli mariňáci, kteří zasalutovali a demonstranti, kteří začali řvát a bučet jako divá zvěř, přičemž mnoha z nich nějakou davovou křečí ztuhly prostředníčky, které vytrčeli do vzduchu jako antény. Po tomto heroickém výkonu se dav rychle rozpustil, protože čekaní trvalo 4 hodiny a Bush kolem frčel tak 4 sekundy, každej snil asi o teplý polívce, nebo dobrým kafíčku a demonstrantni zaplavili všechny normální podniky ve městě.

Podle demonstrantů takhle vypadala celá inaugurační cesta pana Bushe, jisté ale je, že to, co bylo v záběru světovejch médií, vypadalo úplně jinak. V záběru jsou lidi, co si zaplatili vstupenky a prožívají svůj životní zážitek, protože vidí svého prezidenta, prezidenta největší a nejlepší země světa.

Člověk se vrátí domů, dá si teplou sprchu a dost dobře si neumí srovnat, co to vlastně během toho odpoledne zažil.