S pozdravem Abdarrahman Abu Jelínek.

Ve jménu půllitru milosrdného, oroseného!

Káhirská pětka, aneb pět postřehů z Káhiry nového tisíciletí, zachycených přes moji celkovou otupělost, způsobenou délkou pobytu ve jmenovaném prostředí.

Awwalan

Egypťané jsou v průměru v chápání poněkud pomalejší, a tak není divu, že vědomí odpovědnosti za vkročení společnosti do nového milénia se v Egyptě příliš zřetelně neprojevilo. To ostatně dávala tušit již relativně slabá účast "hýřících" Káhiřanů (chlastali pepsicolu, hříšníci!) na silvestrovských oslavách na nilských nábřežích a mostech. Několik desítek mladíků (mladice se -bohužel- daly spočítat na prstech jedné ruky) je dost slabá účast na dvacetimilionovou megapoli, ale na druhou stranu, kdo poznal rozjívenou arabskou mládež, asi mi dá zapravdu, že to bylo až až. Většina Egypťanů se zřejmě tentokrát chytila muslimského kalendáře, tedy na nové milénium si ještě přibližně 575 let počká, a početná koptská menšina také asi neměla důvod k oslavám, neboť teď píše rok 1720 nebo něco kolem.

Táníjan

Možná jen káhirská dopravní policie si dala novoroční (prakticky nesplnitelné) předsevzetí: naučit tento národ disciplíně. Od 1. 1. 2001 začala tvrdě uplatňovat vyhlášku o povinnosti používání bezpečnostních pásů na předních sedadlech osobních vozidel a taktéž povinnost motocyklistů nosit za jízdy přilbu. Lépe již nemohla reforma afrických silničních pravidel skutečně začít. Pokuty jsou ovšem zjevně vymáhány dost tvrdě, neboť doslova přes noc Káhira nádherně rozkvetla - úplně všude se hemžily zbrusu nové pestrobarevné přilbičky řidičů Jaw - třistapadesátek, italských Vesp a jejich plastikových indických napodobenin značky Bajaj. Hned bylo veseleji! (Ale jen chvíli, protože teď maj všichni ty přilbičky zase hezky po egyptsku zasviněný). Jak se to v praxi má s bezpečnostními pásy jsem zjistil, když jsem jednou zasedl do taxíku. Pásek z brašny s plastikovou přezkou na konci, které chyběl na podlaze patřičný protějšek, kam by se dala zapnout, to vyřešil. Hlavně, že nebude pokuta. Nejchytřeji tedy v Egyptě vstoupila do nového tisíciletí patrně přilbařská lobby.

Álítan

Nový egyptský hudební objev (doufám, že ne objev tisíciletí), Šaabán Abdarrahím, spadá do kategorie tzv. šaabí, to znamená lidových - já bych řekl úplně nejlidovějších, neboť je to fakt příšerný- zpěváků, kteří se tu rekrutují z řad převážně negramotné řemeslnické spodiny (Šaabán je původně žehlák). Tento žánr je zde také nazýván hudbou (většinou také negramotných) řidičů mikrobusů (blízkovýchodní fenomén mikrobusů snad nemusím vysvětlovat), kteří si nakoupí na trhu tyhle superlevné kazety -asi po dvacetikoruně- a cpou to pak do svýho autopřehrávače dvacet čtyři hodiny denně. Někde jsem tu četl přirovnání téhle hudby se svými socialními kořeny a dopady k západnímu Rapu. Kadence by odpovídala. Přes hroznou hudbu jsou alespoň texty těchhle písniček zajímavější, než u klasických arabských habibáren. Zpívá se tam o podsvětí, drogách a jinejch neřestech chudiny. Nejvíc mě ale pobavil poslední Šaabánův hit, ve kterém stále dokola zpívá "Nenávidím Izrael, zbožňuji Jásira Arafata, zbožňuji Amra Musa (egyptsky ministr zahraničí), zbožňuji Husniho Mubaraka, protože je to bedna". Tak tohle dokáže Egypťáky pořádně rozparádit, natož mýho palestinskýho kamaráda.

Rábian

V poslední době se v Káhiře poněkud rozšířily šišárny (tedy doupata náruživých kuřáků vodních dýmek) řekl bych poněkud vyšší cenové úrovně. Mají ovšem tu výhodu, že i celková úroveň je trošku vyšší než v lidovkách, a dá se tam proto v pohodě zajít s holkou, aniž by se nutně cítila nesvá v důsledku sociálního faux pas. Mám ovšem namysli holku tmavou, bílé pochopitelně nedělají problémy, ty vlezou všude. Je třeba ale počítat s tím, že za takové "povyražení" je třeba si připlatit, ceny jsou tak dvojnásobné, než v normálních lidovkách. Zato ovšem dostanu pořádně voňavý jablkový tabáček, jehož jeden kámen mi vydrží bafat i půl hodiny. Tmavá slečna je zase obsloužena řádně vychlazeným a oslazeným citrónovým nebo jahodovým džusem s brčkem, a to všechno v pohodlných pohovkách, kam se zapadne jedna radost...a bez drzých pohledů okolo sedících mužů (na slečnu). Navíc k tomu všemu ještě můžu většinou sledovat zaručeně romantickou arabskou hitparádu na arabském MTV.

Chámisan

Nedávno proběhly oslavy Velkého svátku, neboli bajramu neboli svátku obětování, spojeného s velkou muslimskou poutí do Mekky. Jak se svátky projevily v káhirských ulicích? Předně značná část káhiřanů využila dovolené a vypařila se z města. Kam, to nevím, protože moře je ještě pro zchoulostivělé orientálce příliš studené. Hromadný úprk učinil z Káhiry na chvilku místo relativně způsobilé k životu. Dalším - typickým - jevem byl pouliční prodej beranů pro ty, kteří ve městě zůstali. Prodavači se na ulicích vyrojili podobně, jako se u nás o Vánocích vyrojí prodavači kaprů a prodej beranů ostatně také probíhal podobně. Prodavač se stádečkem svázaným na chodníku a velkou visací váhou na ulici přenocoval. Egypťáci pak přijížděli svými stále vyráběnými licenčními Fiaty 128, vybrali berana, nechali zvážit, chvíli se hádali s prodavačem, nakonec zaplatili, popadli zvířátko, nacpali ho do zadního kufru Fiata a odfrčeli domů. Den před hromadnou vraždou byli berani v Káhiře všude -lidi je měli na dvorech, na balkónech, na střechách, odevšad to bečelo. Následujícího rána to nejdřív taky ještě bečelo, ale jenom chvíli. Pak už byly vidět po ulicích jen apokalyptické jevy: Všude kaluže krve, nožičky bez tělíček, hlavičky bez oušek, tělíčka bez kůžiček... No a odpoledne se už odevšad linula vůně pečeného masa na dřevěném uhlí. Ještě že tu nebyli z S.O.S. Animal, to by asi nevydejchali.