Jednoho letního dne jsme se probrali seznamem kamarádů a nad orosenou sklenkou přemýšleli, koho bychom potěšili naší návštěvou. Padlo to na Hanse s Ivou, a tedy na Emiráty. Při pohledu na mapu jsme si řekli, že když zvládnou Japonci Evropu za týden, proč bychom nezvládli dvě arabské zemičky za necelé tři. V čerstvě zakoupeném průvodci jsme se uklidnili větou "No hussle visa" (= visa no problem) a začali spořit. Klid skončil, když na ománské ambasádě nejprve zapomněli na víza pro M. Na emirátském Imigračním úřadu byl zase problém, že M. je svobodná, takže jsme chvilku řešili, zda svatba nebo Šumava. Trochu se nám prodražila informace, že vícevstupné vízum do Emirátů prostě neexistuje. Nakonec to vypadalo, že neodletíme vůbec, protože L. dostal vízum až tři hodiny před odletem…

Abu Dhabí

20.12.2000 večer jsme už bloudili na letišti v Abu Dhabí a mezi vodopády a zlatem hledali cestu k našim baťůžkům. Cestou domů (do sedmnáctipatrového domku) jsme míjeli luxusní vily a nejmodernější fára a těch 30 km šestiproudové dálnice bylo samozřejmě osvětlených. Realita se naprosto lišila od našich zaostalých představ... Všude se na nás smál (nebo mračil, byl zobrazen z různých pohledů) šejk Zaed. Aby se nesmál, když mu všechna ta ropa okolo patří.

Zvyky, obyčeje a trocha historie

Spojené arabské emiráty tvoří sedm emirátů (Abu Dhabí, Dubaj, Shardja, Ajman, Ras-al-Khaima, Fujaira, Um-al-Qain), v čele každého emirátu stojí šejk a dohromady tvoří jakousi radu. V čele rady stojí šejk Zaed z emirátu Abu Dhabí, který má nejvíc ropy, zásoby se odhadují ještě na 140 let. Není už, chlapík, nejmladší, takže v Ženevě ostatní šejkové podepsali, že až zemře, tak na jeho místo nastoupí syn Zaed. Tím zaručili politickou stabilitu i pro další generaci. Poučeni situací u nás jsme ani nechtěli věřit, že ho tam všichni opravdu milují a billboardy vyvěšují dobrovolně. Reklamky si v Abu Dhabí neškrtnou, ze všech pomyslných reklamních ploch se zubí ten usměvavý vousáč.

První ropa byla v Abu Dhabí nalezena někdy před 30 lety, do té doby se všude pásly kozy a jezdilo se na velbloudech. Za pomoci anglických poradců výše uvedený Zaed dovedl využít černého zlata, přilákal zahraniční stavební firmy a odborníky na těžbu, tu poskytl bezúročnou půjčku, tu finanční dar některému z četných rodinných klanů. V ostatních emirátech je ropy málo nebo žádná, takže spojení do jednoho svazku červenci 1971 bylo velmi výhodné. Chudší šejkové se snaží investovat půjčené peníze a přilákat turisty. Z Dubaje, která má zásoby ropy už jenom na pár let dopředu, se stalo obchodní centrum celého Arabského poloostrova. Benzín je taky to jediné, co je v Emirátech i Ománu za babku, litr benzínu Kč 10,-, flaška vody Kč 20,-.

Přijeli jsme na konci ramadánu, tedy období, kdy je absolutně zakázáno od východu do západu slunce cokoliv konzumovat (jídlo nebo nápoje) a v noci se k tomu přidává i zákaz sexuálních radovánek. Všichni chodí pětkrát denně do mešity. V přesně stanovenou hodinu je iftár, večeře, která začíná datlemi. Ramadán vyhlašuje pro celý muslimský svět Rada a řídí se muslimským kalendářem. Začíná na přelomu listopadu a prosince.

Naše vychytávky na úschovu peněz byli Riegerťákům pro smích. V Emirátech se nekrade a nepřepadává, protože lokálové, tj. domácí, to nemají za potřebí, a cizinci, většinou zahraniční dělníci z Pákistánu a Indie, když pomineme byznysmeny z Dubaje, jsou šťastní, že mají práci, protože živí četné rodiny doma. Jejich povolení k pobytu se obnovuje jednou za rok a kdyby měli záznam, tak už nikdy do Emirátů nesmí.

Ženy chodí většinou zahalené od ramen až ke kotníkům, část nosí přes oblečení černý přehoz, abaja, nebo mají alespoň šátek, černý, ale i různobarevný, zakrývající vlasy a ramena. Zhruba třetina nosí závoj i přes obličej. Burku, masku přes obličej, jsme viděli jenom na ománském pobřeží. Muži nosí bílý (občas hnědý nebo černý) dišdaš, košili až na paty a na hlavě klasický šátek s černou obroučkou.

Jednou z našich malých starostí byly i alkoholické nápoje. K mání jsou pouze v licencovaných obchodech (jeden v Abu Dhabí, jeden v Dubaji). Zaměstnanci ambasád mají naštěstí licenci automaticky… Nechodí se do baru, ale do shisherie na vodní dýmku. Pro zájemce o případný výlet doplňujeme informaci, že všechny potraviny jsou dražší než u nás. Levnější je, kromě benzínu, snad jen vyvolání filmu.

Emirátské autovýlety do Ománu

Na první autovýlet jsme vyrazili směrem na jih do oázy Liwa. Dálnice vedla přes poušť, kterou se šejk Zaed snaží zavodňovat a docela mu to jde. Za menší úplatek tam do těch pouštních bytovek chodí lidi i bydlet. Poprvé v životě jsme se váleli v písku skutečné pouště. Vylezli jsme na dunu, otevřeli Staropramen a pak sjížděli po zadku dolů, ten písek tak zvláštně drnčí. Oázu jsme jenom projeli, protože k vidění tam toho moc není.

Na druhý výlet jsme si pronajali auto (80,- Dh na den / 800,- Kč) a vyrazili na sever do hor. Veškerá pohoří na území Emirátů patří překvapivě Ománu. Na část Musandamského poloostrova však není třeba drahocenné vízum. Dálnice vede skoro až k horám, další cesty jsou bohužel označeny jenom arabsky, takže jsme zhruba hoďku a půl jezdili podél hor tam a zpátky a hledali nějakou odbočku, která by nás do těch kopečků zavedla. Že jsme se měli zeptat? Zkuste to, když na otázku "Omán?" vrtí lokálové nechápavě hlavou. Poslední možná odbočka, skončil asfalt, začal štěrk, konečně závora a vytoužený Omán. Docela mě bolel zadek, když jsme se s nízkým podvozkem plížili přes šutry a mířili vzhůru. Cílem bylo opuštěné městečko v horách, prostě u jediné palmy doprava.

Projížděli jsme kolem vysušených wadi, tj. řečišť, kde v období dešťů hučí voda, teď nebyla nikde ani kapka. Opuštěné městečko jsme našli, polorozpadlé kamenné domy, ohrádky pro domácí zvěř i nádrž na vodu se zbytky zkažené vody. Domy byly opuštěny před 20-30? lety. Některé jsou ještě obydlené, z čeho tam žijí, nám zůstalo záhadou. Všude okolo vyprahlé hory. Přes den bylo snesitelně, kolem 30ˇ C, večer foukal silný vítr a ochladilo se. V letních měsících tam je prý kolem 50ˇC. Projeli jsme spodní část Musandamského poloostrova až k Arabskému moři a zamířili podél pobřeží na jih do Malého Ománu, byly tam hory a nechtěli víza. Projeli jsme několik wadi, okolo, díky promyšlenému zavlažovacímu systému falaj, rostly palmové stromy a pomerančovníky. Madam Karolajna (naše Corola) opět trochu drhla, ale zvládla to, všechna čest, až na konec Malého Ománu. Poslední vesnička byla Shi´s, kterou tvoří pravé nefalšované bytovky s kouřovými skly (uprostřed vyprahlých hor trochu šokující podívaná) a minipřehrada.

Omán

Salam ma-laikom Oman! Do Ománu jsme vyrazili již s Riegerťákama a s jednou strašně slušnou a organizovanou kanadskou rodinkou. Cílem naší cesty bylo tropické město Salalah nacházející se na jihu Ománu. Ománská dálnice vedla poměrně jednotvárnou cestou přes poušť, kde se už romanticky nevlnily duny, ale po 978 km převládala prachsprostá pouštní rovina. Omán je chudší než Emiráty, taky má méně ropy, ale zase má více zemního plynu, který má prý velkou budoucnost. Nemají šejka, ale sultána. Předposlední Qaboos Said bin Taimur - vládl 1938-1970 - se bál jakéhokoliv vlivu západní kultury, takže zemi hermeticky uzavřel, zakázal číst, psát, sluneční brýle a rádia. Vydrželo mu to docela dlouho, jeho syn ho vyhnal až v roce 1970 a od té doby se Omán snaží dohonit své bohatší sousedy. V porovnání s Emiráty je více tradiční, chudší, chaotičtější a sympatičtější. A taky hornatější. Severní část je tvořena Hajarským pohořím, které je také poměrně vyschlé, ale když se voda provalí wadi, kterých je tam nepočítaně, tak to musí být paráda. Uchvátila nás vesnice Masafi, zelená oáza uprostřed sucha, s promyšlným falajem vinoucím se celou vesnicí, klikatými průchody a pravda, občas i satelity.

14 let stará mapka

Těsně před tropickým Salalahem se zvedá Dhofarské pohoří, kde žijí lidé Jabalové. Na přelomu 60. a 70. let bránili Omán před jemenskými marxisty a ubránili. Jsou to vyhlášení bojovníci. Inspirovali jsme se průvodcem a navštívili několik "breathtaking views", ale asi jsme na výhled do krajiny měli jiný názor. U Salalahu nás zachytil konec roku, přes venkovních 30ˇC jsme se koupali jediní a na Silvestra jsme se všichni krásně zšíšovali. Zpátky jsme měli v úmyslu jet podél pobřeží. Škoda, že jsme až na místě zjistili, že naše mapka je 14 let stará, což je u mapy fakt průser. Co vám, mapičkářům, budeme povídat. Kanaďani zvolili jistou asfaltu, takže jsme dále jeli ve čtyřech. U pumpy jsme potkali pana Chytrého s paní Šibalkou, kteří nám dali pár praktických rad (kde zapadneme v písku, kudy vede cesta, kolik aut projede pouští za hodinu, atd.) na cestu podél pobřeží a ukázali nám nejnovější mapu (z roku 1994). Odbočili jsme tedy bezstarostně doprava a vyrazili směr moře. Není asfaltka jako asfaltka, není pouštní dálnice jako frekventovaná dálnice. Zapadli jsme přesně podle rad (ale ufoukli jsme gumy a jeli dál), aut jsme také potkali podstatně míň (ale zato jedno s kompresorem) než koz, občas se nám podařilo vjet téměř do chýše a občas jsme raději jeli po pláži (chvílemi dokonce i růžové) mezi plameňáky. Sida, sida, yami ! (Prostě pořád rovně, rovně a pak doleva!) Projeli jsme vesnicemi, kde se zastavil čas před předposledním Qaboosem a zatábořili mezi obrovskými dunami ve Wahibských píscích. Beduíny jsme viděli pouze z auta, ale taky vyměnili velbloudy za všudypřítomné Toyoty.

Želva zelená

Poslední společnou noc jsme strávili s šíšou a na čekačce u želvích plážích. U města Ras-al-Jin? začíná asi 42 km? želvích pláží, tj. míst, kde želva zelená vylézá z moře a klade svých 50-60 vajíček. Pak zase zaleze do moře. Z vajíček se po několik měsících vylíhnou malé želvičky, které hledají cestu zpátky do moře. Náš odhad je, že z jednoho vrhu se do moře dostane maximálně 10 želv. Má někdo jiný názor? Celá oblast je prohlášena za národní park, guides chodí po plážích a hledají želvičky, aby je odnesli do moře, než je sežerou racci nebo lišky (nebo bezdomovci; za kus chleba se sýrem jsme málem dostali pravá želví vejce!). Naše pozorovací snaha byla korunována úspěchem, tedy obrovskou želvou, kterou jsme viděli při východu slunce. Vzhledem k tomu, že už měla po práci a vracela se domů, tak jsme se přiblížili až k ní a pozorovali, jak se šinšin - odpočinek - šinšin vrací do vln. Podle stop jsme jich asi pár prospali, lezou ven po setmění a zrovna už nebyl jejich čas.

Z Muscatu do Barbaru

Riegerťáci nás vysadili v Muscatu, hlavním městě Ománu a odfrčeli zpátky do Emirátů. Takže poslední dva dny jsme tedy strávili v tom příjemném líném městečku, přilípnutém na skaliskách u pobřeží Perského zálivu. Na místním souqu, tržišti, ale spletitém a zastřešeném!, jsme nakoupili vánoční dárky a látky, popili mixované čerstvé džusy a projedli poslední peníze ve schwarmě a falafelu. Smutně jsme setřeli slzu (teda alespoň já), že je konec, a přes Londýn vyrazili do nedělního Barbaru.