Ostrov Sumba se nachází zhruba na 120 stupni východní délky a 10 stupni jižní šířky, tedy tak na půli cesty mezi Kalimantanem a Austrálií. Sumba je součástí Indonésie – náleží do provincie “Nusa Tenggara Timur”, tj. “Východní Jihovýchodní ostrovy”. Ostrov má rozlohu přes 11 000 km², nejvyšší bod dosahuje 1 225 m (Gunung Wanggamet ve východní části ostrova).

Na ostrově žije kolem 400 tisíc lidí původně mluvících šesti různými jazyky: na východě je tradičním jazykem kambera, na západní Sumbě se mluví jazyky anakalang, weyewa, mamboru, wanukaka a lamboya. V současnosti však většina obyvatel mluví indonéštinou (a občas trochu anglicky). Nábožensky se jedná o oblast velmi zajímavou. Většina obyvatel je protestantská, v posledních desetiletích se však zvětšuje – zvláště v pobřežních oblastech – procento muslimů. Co však asi nejvíce láká pozornost cestovatelů z celého světa je marapu – archaický náboženský systém založený především na uctívání duchů předků a komunikaci s nimi.

Největším městem na ostrově je Waingapu (asi 25 tisíc obyvatel) – roku 1906 (po převzetí moci na ostrově Holanďany) se stalo administrativním centrem (jako obchodní centrum sloužilo už po staletí dříve). Ze Sumby se vyváželo santálové dřevo, pryskyřičné produkty užívané k barvení tkanin nebo činění kůží, dobytek, koně, a až do druhé poloviny 19. století také otroci. Obchod fungoval především s ostrovy Flores, Sumbawa a Sulawesi, odkud se dovážely železné nástroje a látky.

Do Waingapu se dá nejlevněji dostat lodí, a to buď trajektem z města Ende (Flores) a nebo ze Sape (Sumbawa). Pravidelně, i když poměrně zřídka, zde zastavují dálkové lodní linky společnosti Pelni.

Zdržovat se ve Waingapu delší dobu je dost zbytečné – je to jen jedno z mnoha vzájemně téměř nerozlišitelných asijských městeček. Stačí se ale odebrat do odlehlejších oblastí ostrova – a kulturní šok se dostaví co nevidět. My jsme se vydali na západ.

Trasu Waingapu – Waikabubak – Waitabula – Kodi – Pero je možno zvládnout při troše štěstí během jednoho dne, jen je třeba vyjet brzy ráno. Už cestou autobusem je možno zahlédnout lecjakou tradiční vesnici (kampung), není to ale nic ve srovnání s osobní výpravou po vesnicích. Po příjezdu do vsi Pero jsme se zabydleli v jediném místním hotýlku (Homestay Stori). Jelikož byl opravdu v širokém okolí jediný, poměr kvality a ceny bydlení nebyl příliš příznivý, přestože se nám leccos povedlo usmlouvat. Zato jsme se octli na místě, kde se turista ubytoval naposled před třemi týdny. Z hotýlku je to jen pár minut na nádherné divoké pobřeží a po břehu se lze vydat na návštěvu některé z tradičních vesnic.

Ačkoli jsou obyvatelé tradičních vesnic na turisty víceméně zvyklí, i v současné době je “chování se” v kampungu poměrně komplikovanou záležitostí. Především je třeba si hned zpočátku uvědomit, že vstoupit na Sumbě do vesnice odpovídá kupříkladu vstupu do obývacího pokoje či ložnice v západním civilizačním kontextu – jde tedy o poměrně intimní záležitost. Záležitost o to choulostivější, že nás na návštěvu nikdo nezval.

S trochou nadsázky (ale opravdu jen s trochou) situace vypadá takhle: Přišel jsem k vám domů, neumím váš jazyk, ale to nevadí, protože vám stejně nic nenabízím a nic po vás nechci, chci tu jen chvíli okounět a udělat si pár fotek … Není divu, že nebezpečí nedorozumnění je veliké (často jsem měl pocit, že místní obyvatelé takovému chování bělochů prostě nerozumí), dá se mu však předcházet dodržováním několika praktických rad a především respektem k domorodcům a velkou trpělivostí (nutno podotknout, že ne vždy to funguje).

Nám se osvědčila tato strategie: Do vsi se nechat vždy uvést – pokaždé se našel někdo, kdo si nás všimnul. Snažili jsme se komunikovat alespoň prostřednictvím několika elementárních frází v indonézštině – představit se, odkud a kam jdeme, a jakého jsme náboženství. Dalším krokem byl zápis do knihy návštěv – jedná se elegantní a decentní způsob, jak získat alespoň nějaké peníze do vesnického rozpočtu, neboť jednou z vyplňovaných kolonek je i “donation” (přijatelná částka se v přepočtu pohybuje okolo 25-30 korun při návštěvě dvou osob). Jiným uvítacím aktem je nabídka betelu – nesmí se odmítnout, to by se jednalo o vyhlášení války, opět se očekává drobný finanční dar. Betel není třeba na místě sežvýkat, zcela postačí zastrčit si jej do kapsy.

Poté, co je do knihy návštěv vloženo pár bankovek a kniha je opět uložena u hlavy vesnice, je možno se vydat na obhlídku vesnice s případným výkladem. O povolení k fotografování je třeba požádat, poté je možno fotografovat téměř vše bez problémů. S velkou radostí jsou přijímány drobné dárky – třeba bonbóny (pro děti i dospělé) či cigarety (především pro muže, ale ani ženy neodmítnou). Od tohoto okamžiku by vše mělo jít docela hladce, někdy do rozpaků přivede nabídka místních výrobků za nehorázné ceny – i přesto, že se cítíme být na návštěvě, je třeba obchod hned z počátku jednoznačně odmítnout (s úsměvem), anebo velmi tvrdě smlouvat (taky s úsměvem). Po chvíli zájem domorodců poněkud ustává a je možno procházet vesnicí téměř nepovšimnut.

Plán tradiční vesnice je obdobný po celé Sumbě. Celá ves je obehnána nízkou zdí postavenou z kamenů kladených bez malty. Ve zdi jsou dvě mezery – hlavní a zadní vchod. Centrem vesnice, nikoliv nutně geometrickým, ale rozhodně duchovním, je posvátné místo obklopené hroby či poblíž nich. Zde se konají nejdůležitější obětní obřady – na horizontálně uložených kamenech se nabízejí oběti patronu či ochránci vesnice. Tyto obětní kameny, zvané kateda, se nacházejí také v okolí vesnic, a zde se konají menší obětní obřady např. v době setí či sklizně.

V dřívějších dobách při obřadech byly obětovány i desítky zvířat. To mělo samozřejmě obrovský negativní vliv jak na “mikroekonomiku” jednotlivých vesnic či klanů, tak na “makroekonomiku” celého ostrova. Proto byly časem počty obětovaných zvířat regulovány pomocí byrokratických opatření; v současnosti je povoleno při jedné příležitosti obětovat maximálně 5 zvířat. Zajímali jsme se o to, jak se domorodci k vládnímu zásahu do tak zcela intimních záležitostí staví. Kupodivu – omezující opatření přivítali, neboť nyní již nedochází k situacím, kdy například zesnulý nemůže být rodinou po dlouhou dobu pohřben kvůli nedostatku obětních zvířat.

Sumbánci říkají, že viditelný svět je jen stínem světa nebeského. Nad vším existuje Bůh - nejvyšší bytost nazývaná jako Matka Měsíc – Otec Slunce (Velká Matka – Velký Otec), který po stvoření světa předal veškerou zodpovědnost za lidské záležitosti prvnímu klanu předků, nazývaných Marapu. Lidé nejsou schopni komunikovat s Bohem přímo, a proto k tomuto účelu využívají prostřednictví duchů svých předků. Marapu pocházejí ze skupiny bytostí zrozených v nebi a seslaných na zem Bohem.

Žvýkání betelu je na Sumbě velmi oblíbeným zvykem (stejně jako v mnoha dalších oblastech Asie – odhaduje se, že betel užívá až 1/10 světové populace). Betelové sousto (siri pinang) se skládá ze tří komponent – tvoří jej nedozrálé plody arekové palmy (Areca catechu) spolu s listem pepřovníku betelového (Piper betle) a trochou vápna (které napomáhá uvolňování aromatických látek z listu). Žvýkaní betelu zvyšuje sekreci potních žláz, vyhání střevní parazity a celkově osvěžuje organismus. Sliny se barví na červeno- černá barva zubů lidí užívajících betel není způsobena betelem samotným – zuby jsou načerno barveny záměrně.

Žvýkání betelu symbolizuje jak sexuální, tak psychologickou dospělost dotyčného. Užívá před jakýmkoli důležitějším jednáním mezi členy různých klanů, stejně tak bývá nabízen při vstupu hosta do vesnice. Jak už zmíněno, odmítnutí betelu odpovídá vyhlášení války. Siri pinang bývá obětován vždy při kontaktu s duchy předků – jako pozvánka k účasti na slavnosti či poslechu motliteb.

Oženit se na Sumbě není úplně snadná a především levná záležitost, hlavně z toho důvodu, že za budoucí manželku je třeba zaplatit značným majetkem. Tradičně se manželka vyvažuje hospodářskými zvířaty, přičemž v současné době je minimální akceptovatelná cena 10 zvířat – nejčastěji buvolů a koní. Jelikož mladý muž může sám takovou cenu zaplatit jen velmi zřídka, ve shromažďování majetku mu pomáhá celá široká rodina (či klan), která od něj očekává reciproční výpomoc při obdobných příležitostech.

Ale ani v případě, že cenu za nevěstu není možno zaplatit, není vše ztraceno. Výhodou je, když se muž rodičům nevěsty líbí – poté se může přistěhovat k rodičům nevěsty a bez oficiální svatby spolu všichni žijí až do doby, kdy se majetkové poměry vylepší a je možno cenu zaplatit. Avšak když se ženich nevěstiným rodičům nezamlouvá, je třeba sáhnout k jednoduchému, leč spolehlivému prostředku – a to ke zplození potomka. Taková událost situaci vyřeší levně a rychle, a podle vyprávění domorodců také ke všeobecné spokojenosti.

Radúz, listopad 2000