Literární noviny, č. 20, 10.5.2000

Jarmila Johnová

Okolí Týnské ulice na pražském Starém Městě, kudy dříve proudily jen davy turistů od jednoho Macdonalda k druhému (Igor Malijevský v LtN č. 11), před dvěma lety ožilo. Tehdy si vydavatelství Argo – Kolportér pronajalo od Galerie hlavního města Prahy přízemí gotického domu U prstenu pro knihkupectví a kavárnu. Zatímco v horních patrech, kde je expozice českého umění 20. století , vládne muzeální klid, v Týnské literární kavárně to donedávna vřelo. Nahoře se umělecké dílo mohlo s divákem setkat nanejvýš v sítnici oka, v kavárně se prostor tvůrce s prostorem diváka či posluchače překrývá, ostré hranice mezi nimi se stírají. To je asi hlavní tajemství zázraku, který do kavárny denně přiváděl 300 až 400 hostů. Výstavu denně shlédne zhruba stejný počet návštěvníků jako má expozice kustodů – tedy asi pět. Přesto galerie odmítla nabídku, aby byl její propagační leták vložen do jídelního lístku v kavárně.

Původní úmysl doplnit kulturní nabídku galerie knihkupectvím a místem s občerstvením kavárna naplnila, přinesla však i něco navíc. Různé literární a hudební pořady, které byly pro kavárnu typické, vymýšleli sami hosté. Záměrem nebylo zviditelňovat se a žádat o granty, ale počkat, až se kavárna sama prosadí a ve vlastní režii bude představovat nezvyklé, komerčně nezavedené kulturní počiny a umělce. V pondělí mohli hosté zavítat na literární večery (autorská čtení, besedy nad knižními edicemi), v úterý na jazz v podání nastupující generace hudebníků, ve středu se promítaly filmy, ve čtvrtek se konaly koncerty mimo jiné etnické hudby, pátek byl věnován spolupráci s humanitárními organizacemi (kavárna byla účastníkem Týdne pro Kosovo i Týdne pro Čečnu), v sobotu se pravidelně tančilo a v neděli chodily davy na cimbálku Vojty Lavičky.

Obsluha přitom byla vlídná a bleskurychlá, ceny ve zdejší lokalitě nevídané, nálada výborná, složení hostů barvité (přestože převládali bílí a mladiství, barevní a starší netrpěli ústrky), chování kultivované. Dobrá věc se podařila, kavárna se (bez jediného grantu) proslavila a začala přitahovat mladé lidi, studenty, postupně i celebrity – ale také problémy. Galerie si stěžovala na přetahování provozní doby, přestože to nikomu jinému nevadilo. Kavárna prý rušila sousedy, ale v domě nikdo nebydlí a odbor kontroly magistrátu potvrdil, že žádnou stížnost nedostal. Čistota prý neodpovídala standardům, ale hygienická kontrola si nestěžovala...

Dnes už je to vlastně jedno a pro popis dění v kavárně už je zapotřebí používat minulého času. Třetího května se totiž hosté a příznivci se svou oblíbenou kavárnou rozloučili naposledy. Ředitel galerie Jaroslav Fatka vypověděl, respektive neobnovil roční smlouvu a pan primátor Kasl nevyhověl ani zdvořilé žádosti dvou a půl tisíce občanů (mezi nimi například básníků Eugena Brikcia, Petra Kabeše a Ivana Jirouse či knížete Karla Schwarzenberga). Výběrové řízení ansámbl kavárny nevyhrál a tak si vystrojil vlastní, slavný pohřeb. Jak uvedeno výše, zřetelná hranice mezi hosty, umělci a personálem nevede, a tak nebylo zcela zřejmé, kdo jsou nejbližší pozůstali a kdo nebožtíci. Průvod s rakví a s dvěma romskými hudebníky v čele a truchlícími v černém vzadu se po tiskové besedě vydal z Týnské ulice přes Staroměstské náměstí k magistrátu. Konsternovaní turisté smekali, přátelé a známí volali “upřímnou soustrast”. Před vchodem do radnice byla rakev s ostatky otevřena a z ní vyňaty sklenky, tácy a bílé víno.

Cestou domů jsem přemýšlela, kde se budeme setkávat. V motorestu u Macdonalda nebo v podzemní garáži? Ve stejnou dobu jako Týnská literární kavárna skončila i čajovna v Náprstkově muzeu. Byla to jakási oáza na rozpáleném úhoru Betlémského náměstí, kam se dalo zajít za osvěžením i za literárními a hudebními pořady. Čajovna zmizela ze světa kvůli nevelkému dluhu na nájemném. Přitom nemohla vydělat víc, protože nájemce – Náprstkovo muzeum – nedovolil prodloužit otevírací dobu. Problémy mají i kluby Radost, Roxy, Utopie. Další místa, kam se člověk těší.

Pohřeb Týnské literární kavárny. Foto Radek Dětinský